Jsem Husákovo dítě, tedy generace, která si užívala v devadesátkách pubertu spojenou s otevřením hranic, přívalem západního zboží a značkového oblečení. Otevíraly se první tržnice narvané fejkovým značkovým oblečením ve stylu „čím více pruhů, tím více Adidas“. Není divu, že si Čechoslováci začali vynahrazovat více než čtyřicetiletou značkovou abstinenci, a proto se rádi ukazovali s výraznými logy ikonických značek, a to bez ohledu na společenskou událost. Upřímně, prošel jsem si tím také a falešné Rcebok boty jsem hrdě nosil, než se mi po měsíci rozpadly. Poměrně brzy jsem ale vystřízlivěl a šel zlatou střední cestou, nedal na velikost loga a šatník doplňoval podle potřeby. Na vejšce toho společenského oblečení moc neužijete, a tak jsem nešetřil na sneakers nebo tričkách.
Nástup do práce
Ale vše se změnilo nástupem do prvního plnohodnotného zaměstnání. Naštěstí nebyl v agentuře nastavený dress code, a tak jsem využil většinu stávajícího šatníku doplněný o nějaké ty konfekční kousky třeba od „C&A – čtěte Cheap and Awful“, apod. Má pracovní pozice nevyžadovala moc společenských aktivit. S praxí jsem šplhal i na kariérním žebříčku, a tak jsem jednou, již v manažerské pozici, absolvoval večírek pro klienty a obchodní partnery v Národním divadle, na který nikdy nezapomenu.
První facka
Jak stoupala spotřeba alkoholu, stoupala upřímnost a padaly překážky, takže nabídky tykání mi lichotily, protože šlo většinou o manažery nebo ředitele významných firem v dobře padnoucích oblecích. A právě skupinka asi pěti těchto pánů si mě na baru změřila a jeden z nich, již mírně nalomeným hlasem, pravil: „Hele, mladej, můžu Ti něco poradit?“ Tak jako proč bych si nenechal poradit od zkušenějšího manažera. „Že ty máš na sobě hadry z nejbližšího C&A?“ pravil. Což jsem mu potvrdil a trochu se zastyděl. A do toho vstoupil jeho kolega od sklenky: „Jestli Ti můžu něco poradit, tak si pořiď alespoň jeden-dva značkové obleky, do toho 2-3 košile třeba od Gantu, ať se sem trochu příště zapadneš.“ Čímž pobavil osazenstvo a já tam stál jak nahý.
Jde se pro oblek
Ubohé a směšné, tak jako dnes už to vím také. Ale pro kluka na začátku slibné kariéry bylo vše, co by mohlo jeho slibný kariérní a společenský status ohrozit, nepřijatelné. A tak jsem se druhý den obrátil na módní salon, který v centru Prahy provozovala kamarádova setra. Mimochodem v té době byla s kolegyní držitelkou Svatební šaty roku a měli fajn reference i v oblasti obleků pro muže. Co následovalo, člověk nevymyslí, ale přináší život sám. Hned na první návštěvě na mě oblékli rozešitý dvouřadý oblek, který mi byl mírně větší. Není divu, když jsem zatím nesdílel míry a nikdo si mě nezměřil. Připadal jsem si jako ve woodoo doupěti, ale po necelé půlhodině a desítkách napíchaných špendlíků, jsem byl z obleku osvobozen a přešlo se k byznysu. Obával jsem se, že mých těžce naspořených dvanáct tisícovek nebude stačit. „Tak pokud se Ti líbí barva, si ok s materiálem i navrženým střihem, tak může být ten oblek do týdne tvůj!“ Paráda, na rukávě se třpytila cedulka „Armani Collezioni“, znělo to italsky a tak jsem byl spokojený. „Látka je od Armaniho a oblek je víceméně zaplacený, takže by sis zaplatil jen úpravy na míru,“ pokrčovala návrhářka. Moje spořínkovské srdce zaplesalo, ale podezřívavost převládala, a proto jsme začal vyzvídat, jak je možné. „No, on náš klient, lékař, zemřel před půlrokem na infarkt a nikdo se pro rozešitý oblek nezastavil.“ Tak jako stává se, ale mít svůj první oblek téměř po nebožtíkovi na nadšení nepřidá. Ale šel jsem do toho a za pět tisícovek jsem si do týdne vyzvedl svůj první „hoch“ oblek a těšil se na první příležitost, kdy jej vyvětrám na veřejnosti.
Happy end
Za necelý půlrok k tomu došlo a co čert nechtěl, potkal jsem na akci dva výše uvedené pány, kteří si mě hned změřili pohledem, pochvalně mě poplácali po rameni a pozvali na panáka. Kde jsem získal svou další radu do života. „Pokud nechceš být za blba, tak si odstřihni cedulku s logem z rukávu. Jinak to vypadá, že jej máš jen z půjčovny nebo že machruješ.“ Člověk se pořád učí. Ale víte co, od té doby se o pánskou módu zase více zajímám. Pracoval jsem pro několik módních projektů, ateliérů a značek, a proto již vím, že v Čechách se dá nejen na tituly, ale i na značkové oblečení. Ale to bych nebyl já, abych to nedovedl do extrému a trochu nepřehrával. Ale to zase příště…
